Velikonoce.
Co napsat? Jsou a budou.
Jsou ale tací, kteří napsat dokážou. Dovoluji si tedy (bez svolení autora) zveřejnit velikonoční fejeton pana PaedDr. Milana Neumanna. Stáhla jsem to ze stránek obce Hořičky. Vzhledem k tomu, že autora znám, myslím si, že by mi to dovolil.
HODY, HODY DO PROVODY
Velikonoce, koleda, pomlázka... Hned u nadpisu jsem ale znejistěl, protože většina z nás má zafixovaný zápis Hody, hody doprovody. Pohroužil jsem se tedy do slovníků a odborné literatury, abych se nechal poučit, že první varianta je správně, poněvadž vychází ze spojení Provodní neděle, tj. první neděle po Velikonocích. Každopádně Velikonoce jsou tu a všichni zúčastnění v plné zbroji. Příprava začala již před několika týdny ve všech obchodních řetězcích. Z regálů na nás vykukovaly čokoládové pochutiny různých tvarů, kvality i ceny. V duchu jsem ocenil, že se výrobci alespoň drželi tradičních zajíčků, kraslic nebo kuřátek a nepodlehli módním trendům v podobě dinosaura s pomlázkou či transformovaného robota s košíkem vajíček v hydraulické ruce. Další prodejci vystrčili před dveře svých obchodů umělé králíky z daleké Asie, kteří sice naštěstí neměli šikmé oči, zato tvář byla kočičí, růžová šála příšerná a tělo ve tvaru velikonočního vejce ještě bizarnější. Snad jen dlouhé uši vypovídaly o záměru východního designéra. To všechny ostatní aktivity již měly nádech typicky českých Velikonoc. Košíkáři nařezali české proutky a počali umně klást jeden přes druhý, aby ženy a dívky mohly v pondělí ocenit pružnost materiálu i švih koledníkovy ruky. Rodiny, školky i školy pilně trénovaly paměť dětí, aby v ní uvízla nějaká sloka z našich krásných koled. Na své si přišly i výčepy hospod, kde chlapi spřádali sadomasochistické plány na výprask svých manželek jako „odměnu“ za potupné vynášení košů do popelnic, luxování nebo utírání nádobí. Předsevzetí rostlo s každým vypitým pivem, ovšem po návratu domů se vše rychle vrátilo do vyjetých kolejí…... A co teprve záruka těch pravých Velikonoc, naše hospodyňky? Drobná ručka odhrnujíc sníh z malých travních lístků, to je jen pomyslná špička ledovce. Je třeba přece dokázat, co je maminky a babičky naučily, a staročeské praktiky při zdobení vajíček k tomuto rituálu neodmyslitelně patří. Mazanec, cukroví, chlebíčky nebo jednohubky – to je zase ten pravý, pevný základ velikonoční pohody. A výzdoba oken, exteriéru nebo interiéru? Tak to už je jenom ta pomyslná třešnička na dortu. Mužská část lidstva zřejmě nikdy nepochopí (mohu to prohlásit alespoň sám za sebe), co vede ženy k pracnému vystřihování různých velikonočních motivů, vlepování do oken, zdobení květin doma, keřů venku atd. Naprosto souhlasím s tím, že je to krásné, dotváří to atmosféru, ale na tohle my chlapi prostě fakt nemáme (několikaprocentní výjimku snad tvoří někteří soutěžící z pořadu „Prostřeno“). V každém případě však patří všem ženám veliký dík za vytvoření tak krásného, a přitom tolik pomíjivého, velikonočního prostředí. Vlastní průběh pondělního dopoledne je již po léta letoucí prakticky stejný. Hned po ránu přicházejí první nedočkavci z řad těch nejmenších. Slabými hlásky odříkávají pracně naučené rýmy, zmrzlé ručičky předpisově svírají pomlázku, rodiče zpovzdálí s úsměvem pozorují počínání svého rodu. Postupně přicházejí děti starší a ještě starší, které již vládnou pevnějším hlasem, rýmem i švihem paže. Postupně se mezi ně začínají míchat čerstvě plnoletí, více plnoletí a hodně plnoletí, kteří s blížící se dvanáctou hodinou naopak o pevný hlas, rým i švih přicházejí. Tak takové jsou soudobé Velikonoce. Pokud se však vrátíme k úvodní koledě a jejímu významu, vězte, že Vám upřímně přeji, abyste hodovali nejen do Provodní neděle, ale aby Vám dobrá nálada i zásoby vajec a sladkostí vydržely ještě déle. Snad jen řidičům přeji, aby se zbytkového alkoholu, a všech doprovodných jevů, zbavili co nejdříve.
(mn)
